Dar idyly

Ta láska je nezištná: Tereza po Kareninovi nic nechce. Ani lásku po něm nežádá. Nikdy si nekladla otázky, které mučí lidské dvojice: miluje mne? miloval někoho více než mne? miluje víc on mne, než já miluju jeho? Možná, že všechny tyto otázky, které se ptají po lásce, které ji měří, zkoumají, vyšetřují, vyslýchají, ji také v zárodku ničí. Možná, že nejsme s to milovat právě proto, že toužíme být milováni, to jest, že chceme něco po tom druhém, místo abychom k němu přistupovali bez požadavků a chtěli jen jeho pouhou přítomnost.
Tereza přijala Karenina takového, jaký byl, nechtěla ho měnit ke svému obrazu, souhlasila předem s jeho psím světem, nechtěla mu ho brát, nežárlila na jeho tajné spády. Vychovávala ho ne proto, že ho chtěla přetvořit (jako muž chce přetvořit svou ženu a žena svého muže), nýbrž jen proto, aby ho naučila elementárnímu jazyku, který jim umožnil, aby se dorozuměli a mohli spolu žít.
Žádný člověk nemůže přinést druhému člověku dar idyly. To umí jenom zvíře, protože nebylo vyhnáno z Ráje. Láska mezi člověkem a psem je idylická. Není v ní konfliktů, drásavých scén, není v ní vývoje. Lidský čas se neotáčí v kruhu (jako život psa), ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování...