Sputnik, má láska - Haruki Murakami

Kniha se mi líbila, protože...
...protože každý hledáme něco, co nám většina lidí nemůže dát. Ale my s nimi i přesto zůstáváme, jelikož si život bez nich nedokážeme představit. Kdyby tak šlo lehce proklouznout do "onoho světa", kam utekla před tíhou reality Fialka. Toužila po žádoucí polovině Mjú, která se zapomněla a bloudila kdesi v minulosti, a její touha ji určitě dovedla na správné místo...

ON toužil po Fialce:
´Fialka neřekla ani slovo, jen mě vzala za ruku a trochu ji stiskla. Měla jemné a malé ruce, trochu propocené. Představil jsem si, jak se ty ruce dotýkají mé erekce, jak se se mnou mazlí. Bránil jsem se těm představám, ale ono to nešlo. Nemohl jsem na to nemyslet. Přesně jak to řekla Fialka, neměl jsem vůbec na vybranou. Představoval jsem si, jak jí vlastoručně stahuju tričko, sundavám kalhoty, svlékám prádlo. Představoval jsem si dotek jejích vztyčených, pevných bradavek pod svým jazykem. A pak jsem jí rozevřel nohy a vstupoval do vlhkosti uvnitř. Pomalu, až na samo dno temnot. Vábilo mne, objímalo a pak zase vytlačovalo ven...nemohl jsem ty vidiny za žádnou cenu zastavit. Ještě jednou jsem pevně zavřel oči a prodral jsem se skrz hustý knedlík matérie času. S tváří skloněnou k zemi jsem čekal, až žhavý vichr nad mou hlavou odvane a zmizí.´

ALE Fialka toužila po Mjú, která nedokázala toužit po nikom:
´Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.´