Srdíčko od Radka

Přemýšleli jste někdy o znameních? Coelho v Alchymistovi je jimi posedlý. Já osobně věřím ne ve znamení, ale v kouzlo snů. Zároveň z nich mám strach a hrůzu. Nechci však odbíhat od hlavní myšlenky.
Můj postižený soused Radek si každý den, pokud počasí dovolí, hraje venku před domem - většinou s květinami a trávou. Často slýchávám komentáře od kolemjdoucích, známých, kamarádů : "Chudák kluk." Mám pocit, že dodnes jsem téhle věty též užívala. Dnes jsem totálně změnila názor.
Nejenže Radek už není kluk - je mu dávno přes třicet. Ano, jeho mentální rozvoj nedrží krok s rozvojem tělesným, ale úcta k člověku je něco pro mě naprosto neodmyslitelného.
Navíc Radek není chudák. Možná, že ten chlap žije krásný život. Kdo, xakru, vidí do jeho hlavy? To, že neumí spočítat, kolik je 25krát25, je úplně šumák. Nakonec, kdo by to dnes bez kalkulačky zvládnul?! Odpoledne jsem šla Radka pozdravit - jako obvykle - a on mi - jako obvykle - něco daroval... Řekl : " Našel jsem srdíčko. Tamhle v trávě jsem ho našel. "

Mé postřehy z cestování s ČSAD & MHD

´Děs a hrůza´ - tato dvě slova vystihují naprosto věrohodně můj pocit, který mi dráždí už tak dosti zkažený žaludek.
Pokaždé se sama sebe ptám: "Proč zrovna já musím mít tak citlivý nos?" & "Proč zrovna já se tak často ocitám v těsné (zdůrazňuji těsné) blízkosti někoho (snad ´je´ ani nemohu nazývat lidmi), kdo páchne?".
Lidé by si měli vonět, to je základní předpoklad všech vztahů - jak kamarádských, tak přátelských, tak mileneckých... Ano, nepopírám, že vonět & smrdět jsou relativní pojmy. Ale stojím si za tím, že pokud někdo páchne, je to takový extrém, že by se žaludek zvedl každému.
Začalo to cestou do Prahy... Přede mnou seděl muž, jemuž zřejmě cigarety nebyly cizí. Spousta lidí v mém okolí kouří, samozřejmě, jsem hodně tolerantní, ale čeho je moc, toho je příliš. Naneštěstí ještě pěkně peklo sluníčko - dovedete si představit tu výheň? Bylo to vyložené peklo - smrad, hic, smrad, hic, a když k tomu člověka bolí hlava a v krku... Děkuju pěkně! Nicméně se snažím brát život s humorem (alespoň momentálně jsem tak naladěna). Poslech hudby, bez které neudělám ani krok, mi dobrou náladu udržel. Přece jenom začínal krásný den (paradoxně).
Jízda metrem - dobrý. Ani žádná mačkanice, ač tělo na tělo s pěkným mužem by nebylo od věci... Hm, někdy příště. Jízda tramvají - návrat do reality. Přede mnou seděl muž, jemuž zřejmě alkohol nebyl cizí. Místo kolínské deset frťanů slivovice a máte zaručen takový odour, že si v MHD na tuty sednete.
Mylně jsem doufala, že mě už nic horšího nemůže potkat. Cesta z Prahy...Ufff... Co se týče lidského zevnějšku, jsem velice povrchní, ale přiznejme si, podle zevnějšků si lidé vybírají, co se jim hodí a co ne. Ano, ráda se dívám na hezké lidi (opět ta relativita - pro mě je hezký člověk takový, který by se líbil min. sedmi lidem z deseti). K věci: autobus byl k prasknutí a já opět měla tu smůlu, že nade mnou stál muž, který mě šťouchal pupkem do hlavy a zíral. Opovrhuji lidmi, kteří na vás civí. Koketerie je něco jiného. Takový svádivý pohled - to by šlo, ale zírání? Fuj! A ještě k tomu byl ten muž vzhledově odpudivý.
Přiznávám, že občas jsem sebestředná, ale mám ráda pohodlí, příjemné vůně a hezké lidi kolem sebe. Sebekritičnost mi neschází, tudíž nevyvracím, že můj parfém mohl někomu pěkně smrdět (ale ne páchnout!) a můj výstřih, kde se nic nerýsuje, mohl kdekomu připadat směšný. Každopádně, život by bez nepříjemných pachů byl tak příjemný...
Budu přemýšlet o koupi nového auta (vlastně to už mám - od Honzíka jsem v Anglii dostala použitý Mini Cooper) , nové plynové masky a tygří masti. Nikdy už nepochopím, jaxem mohla přežít hodiny anatomické a patologické pitvy a zejména soudního lékařství.

Nutnost vs. Náhoda

Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska ( myslím si, že nejenom láska, ale i přátelství, zážitek) nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi...

Věrnost a zrada

Zradíme-li B, pro které jsme zradili A., nevyplývá z toho, že si tím A. usmíříme. První zrada je nenapravitelná. Vyvolá řetězovou reakci dalších zrad, z nichž každá nás vzdaluje ještě víc a víc od místa původní zrady.
...až dosud ji chvíle zrady naplňovaly vzrušením a radostí z toho, že se před ní otvírá nová cesta a na jejím konci nové dobrodružství zrady. Ale co když ta cesta jednou skončí? Cítí kolem sebe prázdnotu. A co když právě tato prázdnota byl cíl všech jejích zrad?
Cíl, za kterým se člověk žene, je vždy zahalen.To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně neznámého.