Sputnik, má láska - Haruki Murakami

Kniha se mi líbila, protože...
...protože každý hledáme něco, co nám většina lidí nemůže dát. Ale my s nimi i přesto zůstáváme, jelikož si život bez nich nedokážeme představit. Kdyby tak šlo lehce proklouznout do "onoho světa", kam utekla před tíhou reality Fialka. Toužila po žádoucí polovině Mjú, která se zapomněla a bloudila kdesi v minulosti, a její touha ji určitě dovedla na správné místo...

ON toužil po Fialce:
´Fialka neřekla ani slovo, jen mě vzala za ruku a trochu ji stiskla. Měla jemné a malé ruce, trochu propocené. Představil jsem si, jak se ty ruce dotýkají mé erekce, jak se se mnou mazlí. Bránil jsem se těm představám, ale ono to nešlo. Nemohl jsem na to nemyslet. Přesně jak to řekla Fialka, neměl jsem vůbec na vybranou. Představoval jsem si, jak jí vlastoručně stahuju tričko, sundavám kalhoty, svlékám prádlo. Představoval jsem si dotek jejích vztyčených, pevných bradavek pod svým jazykem. A pak jsem jí rozevřel nohy a vstupoval do vlhkosti uvnitř. Pomalu, až na samo dno temnot. Vábilo mne, objímalo a pak zase vytlačovalo ven...nemohl jsem ty vidiny za žádnou cenu zastavit. Ještě jednou jsem pevně zavřel oči a prodral jsem se skrz hustý knedlík matérie času. S tváří skloněnou k zemi jsem čekal, až žhavý vichr nad mou hlavou odvane a zmizí.´

ALE Fialka toužila po Mjú, která nedokázala toužit po nikom:
´Tehdy jsem to konečně pochopila. Že jsme si sice byly navzájem skvělým doprovodem na cestě, ale nakonec že jsme jen osamělé kusy železa, kroužící každý po jiné oběžné dráze. Zdálky se zdáme být nádherné jako padající hvězdy. Ve skutečnosti ale nejsme nic víc než vězni v celách, kteří nemohou nikam jít. Když se dráhy, po kterých obíháme, občas protnou, můžeme se setkat svými pohledy, nebo se možná mohou dotknout i naše duše. To je ale jen na krátkou chvíli. V příštím okamžiku už jsme zase beznadějně samy. Dokud jednoho dne neshoříme na prach a nevrátíme se zpátky k nule.´

"Another dawn"

We turned to other things.
We stopped to talk to each other when we lost the time for listening to each other, for finding a quiet place where we could rest.
When we lost the time to be amazed by ordinary things.
I have some memories when it began. I have so much more to tell...
But I need to find another exposed nest. I need to know - if I cared giving them their shade -
the mother-bird would return to give them more than we could.
That is what must be said for now...

Jedna malá Coccinella

Dnes opět po dlouhé době se ukázalo slunko. Oblékla jsem se do nových šatů, obtočila šátek kolem krku a vydala se s úsměvem na tváři směr UKE. Svou roli hrál i čas probuzení, samozřejmě, jinak jsem v čase dopoledním kakabus.
Po dnešním týdnu se utvrzuji v přesvědčení, že dělat medicínu stojí zato. Nevím (vím), v Čechách mi nikdy nepřišlo, že se jedná o něco víc než "léčit". K tomu se však vztahuje minulost a přítomnost našeho zdravotnictví, zejména absence motivace pro mladé lékaře. Nehodlám se rozepisovat o platech, pracovním prostředí, natož o pracovní době...
Chci "mluvit" o tom, proč je pro mě důležité vybrat si obor, který mě bude uspokojovat po stránce pocitové...však je to boj!
Včerejší dopoledne jsem strávila na operačním sále. Po čtyřech hodinách spánku se člověk necítí právě svěže a má pocit, že půjde do tuhého...V pracovně Dr.D.-K. jsme byly obeznámeny, s čím si doktůrek bude "hrát". Vždyť on vlastně stavěl bábovky z písku. Sem tam se nějaká nepovedla, ale on si z toho nic nedělal a postavil novou. Heslo mise: "No stress!". I když slova "F***" a podobně párkrát zazněla. Jeho klidné ruce mě utvrzovaly v tom, že on strach nemá. Popravdě mít ani nemůže, poněvadž jinak by byly sliby dané rodičům dětí, které později čekají pod jeho rukama na zázrak, plané jako hrušky u cesty. I ty chutnají, ale sem tam vady mívají...
Holčičce bylo sedm let. Narodila se s těžkou srdeční vadou, kdy zkraty způsobují, že se mísí krev neokysličená s okysličenou, tudíž tělíčko není zásobené potřebnou energií. Důsledky jsou podobné, jako když omylem natankujete k benzínu naftu.
Při podívané jako Fontanova operace se člověk vykašle na ospalé tělo, unavené svaly a zkoncentruje se na jediný bod - dětské srdíčko. Pevně věřím, že kroky, které budou následovat k uzdravení, budou neméně úspěšné jako ony dosavadní. Doktůrkovi by pak mohlo přibýt další ocenění (Ó můj Bože, jeho přeplněná "stěna slávy"), ale zejména ho bude hřát dobrý pocit. Muž mě zaujal tím více, když jsem měla možnost vygooglovat jeho studijní a pracovní pobyty v zahraničí. Úžasné...leč asi za jakou cenu. Prstýnek neměl...No jo, co byste čekali od zvědavých žen! :o)

A jakou pohádkou ukončil "Hanz" dopoledne dne dnešního?
...žila byla jedna Šmoulinka. Už ani jíst nemohla, jelikož její barva nedovolovala více tělesné zátěže. Po transplantaci srdce si to mladá dáma ihned namířila do kantýny, kde si naložila dvě překypující porce Spaghetti Bolognese.
Její vzdálená příbuzná ve svých čtyřiceti letech přežívala na 12i litrech zaurštofu, aby mohla otevřít a posléze zavřít unavená víčka, což bylo jediné, na co jí síly stačily. Tudíž se sehnalo srdce i pro ni. Sice second-handové, přesto kvalitní. Zazvonil zvonec a Hanz může s klidným svědomím a úsměvem na tváři zalehnout ke své ženě...

A jakou roli hrály zmíněné šaty meruňkové barvy? Vyhlédla si je jedna beruška s více než šesti tečkami na krovkách. V takových chvílích si člověk uvědomí, že na světě je spousta krásy, po které toužíme. Proto je důležité pomáhat, aby lidé, kteří nabírají domnění, že již více krásna nemožno je poznat, ho posléze procítili v dvakrát větší míře!

Breakfast at Tiffany´s

"Lidi si samozřejmě mysleli, že jistě jsem taky teplá. A to se ví, že jsem. Jako každý: aspoň trochu."

"Když jsme se vrátili do Key West, byla Mag samozřejmě přesvědčená, že jsem celou tu dobu spala s Josém. Rusty taky, ale jemu na tom nezáleží, chce jenom slyšet podrobnosti."...jak zvrhlé

"Já nechci spát, já nechci umřít, já chci jen putovat v nebeských pastvinách."

"Abyste věděl, hned ráno jsem jí chodil natrhat květiny. Ochočil jsem jí vránu a naučil jsem ji říkat její jméno. Ukázal jsem jí, jak se hraje na kytaru. Stačilo mi jen se na ni podívat a hned mi vstoupily slzy do očí. Ten večer, co jsem ji požádal o ruku, plakal jsem jako dítě. Zeptala se mě: ´Proč vlastně pláčete, doktůrku? To se ví, že se vezmeme. Já jsem ještě nikdy nebyla vdaná.´"

"Pane Belle, ať si nikdy nezamilujete divokého tvora," radila mu Holly. "Tohle byla doktorova chyba. Pořád tahal domů divoké tvory. Jestřába s pohmožděným křídlem. A jednou zase dospělého rysa se zlomenou nohou. Jenže divokému zvířeti nemůžete dát své srdce - čím víc si ho zamilujete, tím je pak silnější a silnější. Až je už tak silný, že vám uteče do lesa. Nebo ulítne na strom. Pak na ještě vyšší strom. A pak až do nebe. Takhle to nakonec dopadne, pane Belle, jestli se zapomenete a zamilujete si divokého tvora. Skončíte tak, že se očima zabloumáte po nebi."

Želví vývar s koňakem ve skořápce avocada - nějaké afrodiziakum???, asi mě přešly všechny chutě


"Ty poslední týdny koncem léta a začátem podzimu mi v paměti splývají dohromady, snad protože naše vzájemné pochopení dosáhlo blažené hlubiny, kdy se dva lidé dorozumívají častěji mlčením než slovy: láskyplné uklidnění vystřídá napětí, nepolevující rozprávky a pátravé průzkumy, které plodí okázalejší, napovrch možná dramatičtější momenty. Za jeho nepřítomnosti v NY jsme spolu bývali celé večery a za tu dobu jsme nepromluvili snad ani sto slov. Jednou jsme si pěšky zašli až do čínské čtvrti a dali jsme si k večeři čínskou specialitu, koupili jsme si několik papírových lampionů a ukradli jsme krabičku vonných tyčinek, pak jsme se zatoulali na Brooklynský most, a když jsme se tam dívali, jak mezi útesy rozhořelého obzoru vyplouvají lodi na moře, Holly řekla: "Jednou po letech, po dlouhých a dlouhých letech mě přiveze taková loď zpátky s mými devíti brazilskými haranty. Protože oni přece musí tohle vidět, všechna ta světla, tu řeku - já NY miluju, ačkoli není můj, tak jako něco musí být moje, strom nebo ulice nebo dům, zkrátka něco, co mi patří, protože já k tomu patřím." Okřikl jsem ji: "Přestaň, mlč!", protože mě rozzuřilo, že mě vynechala - vlečný člun v suchém doku, a sama, třpytná cestovatelka se spolehlivým cílem, odplouvala přístavem provázená hlučnými sirénami a oblaky konfet."

parceque je ne sais pas - protože já nevím, miláčkové

Holly vystoupila z vozu a kocoura vzala s sebou. Pochovala ho v náručí, poškrábala na hlavě a zeptala se ho: "Co myslíš? Tady je to jako stvořené pro takového rošťáka jako ty. Popelnice plné smetí. Hemží se tu krysy. A spousta toulavých koček, budeš mít dobrou partu. Tak mazej!" a spustila ho na zem. A když se nechtěl hnout, ale zdvihl tu mordu hrdlořeza a tázavě na ni upřel nažloutlé pirátské oči, dupla si a křikla: "Povídám zmiz!" Třel se jí o lýtko. "Už jsem řekla - pryč!", pak skočila zpátky do vozu, bouchla dveřmi a nařídila šoférovi: "Jeďte. Jeďte, prosím vás, jeďte!"Byl jsem v šoku: "Ty jsi ale POTVORA!"

"Mám veliký strach, kamaráde. Mám, konečně. Protože by to takhle mohlo jít věčně. NEVĚDĚT, co je moje, dokud to NEZAHODÍM. Vidět rudě, to je nic proti tomuhle. I ta tlustá ženská je nic. Ale tohle: v puse mám tak sucho, že bych si nemohla odplivnout, ani kdyby mi šlo o život." Nastoupila do auta a sklesla na sedadlo. "Odpusťte," řekla šoférovi. "Jeďte."

...ale hlavně jsem jí chtěl napsat o kocourovi. Splnil jsem svůj slib: kocoura jsem našel. Kolik týdnů jsem se po zaměstnání potuloval po těch ulicích ve španělském Harlemu a mnohokrát jsem se nechal zmást falešným poplachem - tu a tam se kmitla žíhaná tygří srst, jenže při bližším ohledání to nebyl on. Až jednouv neděli, v chladném slunečném zimním odpoledni to přece byl on. Seděl obklopený kytkami v květináčích, zarámovaný čistými krajkovými záclonkami, na okně pokoje, který vypadal útulně: pomyslel jsem si, jak se kocour asi jmenuje, protože jistě už má jméno, jistě už je někde, kam patří. A doufám, že i Holly, v africké chýši nebo kde...

Potřebuješ člověka

Potřebuješ člověka,
který tě respektuje,
přijímá a miluje.

Takového člověka můžeš najít,
můžeš se s ním seznámit.
Člověka, který tě podpoří,
pochválí, povzbudí
a má k tobě důvěru.
Člověka, který je k tobě láskyplný.

Potřebuješ člověka,
který ti ukáže cestu,
jak žít životem lehčím, prostším
a šťastnějším.

Takový člověk existuje.
Tobě zcela nablízku.
Tím člověkem
jsi ty.

I don´t know...if it´s about leaving or coming back

It´s really hard to leave sth what we´ve been enjoying for some time. I don´t want to write about experience, nor about people, cause they know these are just words, empty words and everything had already happened. What remains is the feeling and I feel a need to ´talk´ about it, cause it fulfils my head and I don´t still know how to handle with that cause it´s confusing. As 2 people said me one day independently from each other : "We always want what we can´t have." I think...If we really try hard...I am sure we can reach it. But it´s another thought...
There is couple of scenes in my sight which I try to keep in my memory. We normally just go through these moments, we laugh for a minute and don´t think about them some time. Nevertheless, it can happen they come back later again and again... I am not good at writing (I´ve never been), so I am just going to write down sth...sth like brainstorming.

skype chatting when I stayed in Germany, looking for our friend at the airport and "Prestige" shoes, cigars and chatting and eating youghurt ice cream at the Trevi fountain, one day at sandy beach - waves - having fun - jogging, a study type, sperm in my bag, a red rose, dancing in the car, Sean John, walking in the rain totally soaked ( I think my shoes are still totally wet and sure I am gonna hate that day forever! :))), ´I like you´, Ins´Allah, Success dressing, singing in the car, the foot between the door of the bus to keep it waiting for us, Zubrowka, spines in our fingers and the tongue, knocking on heaven´s door, Rakovník, waving to my friends mum, 2men sitting on one seat, waiting in a long queue of the cars listening to 50 Cents, watching the moon in the city of Taormina, blue lavor, spilt honey, quick shopping (trousers and T-shirt in 3minutes) and long shopping (staying in one shop 1, 5hour), a bleeding crazy man on the bus, prof. Pavone and his beautiful co-workers :), children with 6fingers hand, "Oh my God", "Are U crazy?", stolen reflector, a strange Italian guy cleaning a very very smelly fridge, a strange Spanish roller coaster, ...

I can´t explain exactly what´s inside me. It´s not possible. I can´t say what or who I liked the most. Sure my closest friend has been my roommate cause I spent most of the time with her. I like the way she acts and that she can express what she thinks about what I say even if it doesn´t satisfy me. That´s what people should do, cause I hate pretending.
I regret I couldn´t spend more time with some particular friends to talk more. I regret as well to be so cold when I was leaving. The main reason of this isn´t a stony heart. The main point is I hate moments like this. For me it´s better to say "Ciao and CU soon!". We don´t have to say "Goodbye" cause all the people who are worth it have obtained a part of our heart and if they´re great occupants, they´re welcome to stay there forever. For sure!
I tried to explain...what I like the most about having great time in Sicily. It´s not "I liked", it´s "I LIKE"...You have given me sth. All of you.

Zameditujme si o meditaci...

Ledacos se dá najít, když člověk anpakuje... Ty vzpomínky...jsou krásný!

Když člověk nastoupí cestu, vidí kolem sebe jen samé zlo a vztahuje je i na sebe. Ale podstata zla je vlastně dobro pro nás.

Vše, co člověka potká, ať dobré nebo zlé, nutno brát jako stupeň na cestě k Poznání, nikdy ne jako překážku. Přesně tak! Čím více člověk bojuje a bojovat musí, tím více získá. Ani láska (a ta zřejmě už vůbec ne) není zdarma.

To horko nebo zima není stav, ale je to zkouška, abychom zůstali klidní, i kdyby mráz nebo oheň nás pálil. Milovat víc.
Ahaaa, takže ten přepísknutý Euthyrox a návaly horka...Zůstávám klidná...

Ze tmy se poznává, vidí světlo. Ze světla se poznává tma. (To je asi tak, když chodíte spát ráno ve čtyři a vstáváte ve 2 po obědě:) Světlo i tma je jen projev určitého vědomí. Proto buďte nad tím.

Poznávám-li, že jsem zhřešil, týmž okamžikem jsem zproštěn viny, neuznám-li to a trvám na tom, že jsem činil dobře, je to hřích.

Pondělí je zdraví. Úterý radost a čisté tvoření. Středa tvoří krásu i mládí (doufám, že se zítra probudím o pět let krásnější a mladší...a nebooo...o pět let starší, krásnější a rozumnější?!). Čtvrtek zastupuje moudrost (aha, takže to teprva přijde - nejdřív krása, pak moudrost:). Pátku láska náleží. Sobota nabízí vzkříšení a koncentraci. Neděle dává klid a mír.
Amen...:o)

Ne domýšlivost, ale jistota ze mne mluví, jistota, že chci, vím a mám, že nic nechci, nic nevím a nic nemám.

Každý náš projev má dobrou i špatnou stránku. Je třeba se otevřít způsobem, přijímajícím jen dobrou stránku a pro špatnou se uzavřít.

Dobrý člověk a člověk duchovně vyspělý nemohou se ihned zrodit, protože nenalézají vždy potřebné lůno k tomu. Musí čekat, až někdo dospěje té výše, jaké oni potřebují.

Učit se stále, při každé příležitosti, kterými je náš život naplněn, vzdávat se sama sebe, vzdávat se myšlenek, představ, chtění (to bývá věčný boj!) a žádostí.

Čím méně je člověk připoután k tělu a k pozemskému, čím je duchovnější (chtějte to po někom, kdo nežije v pralese s banánovníkem po boku), tu krásnější a bezbolestnější je umírání. Smrt musí být jako objetí milenky. (Ale na milence tu zapomněli:(

Duchovní člověk reaguje na všechny myšlenky citlivěji a intenzivněji. Snáze onemocní, není-li pevný. Musí proto též stále bdít, dokud jeho nové vědomí se nestane tělem a krví, aby nevešel v pokušení.